V dávných dobách v tom místě byl jen srub osamělého hrnčíře, který tam těžil místní jíl a vyráběl z něho hezké hrnce a nádoby. Byly žádané a hrnčíř se mohl strhat, aby stihl vyrábět. Když jednou daroval vcelku zachovalý hrneček kouzelnému dědečkovi, převlečenému za bezdomovce, aby měl co držet v ruce při žebrání, a ten se ho ptal, jak by se mu mohl odvděčit, hrnčíř odpověděl, že nejvíc ho obtěžuje ta netvůrčí práce hnětení vytěženého jílu s vodou, aby získal konzistenci vhodnou k vytáčení na kruhu. Kdyby tak to šlo nějak zařídit, aby to nemusel dělat sám. Dědeček mu povídal, aby dal jíl s vodou do nádoby a řekl: "Jíle, mni se!" a jíl se sám uhněte. Hrnčíř to tak dělal a byl ještě úspěšnější. Díky tomu se tam začaly objevovat domy dalších osadníků, kteří jeho práci využívali. Byli to různí obchodníci, směnárníci, bankéři, ředitelé galerií a berní úředníci, a tak brzy došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Hrnčíř nemohl splácet daně, takže se odstěhoval a docela se na něj zapomnělo. Jen z té jeho věty: "Jíle, mni se!" vzniklo místními přesmyčkami a záměnami jméno osady "Jilemnice".

Publikováno bez vědomí autora